5. Ti, co nejvíce září láskou

 Jednota je krásný stav propojení, plynutí a jasnosti. Iluze se jménem dualita vznikla proto, abychom zažili něco nového, abychom zažili rozkvět možností, rozmanitosti a rozšíření hranic poznání. Láska nás oslovila, požádala a naplnila. Stvořitel předal vše, co bylo zapotřebí. My se rozhodli splnit to velké přání, které v sobě nosil. Ucítili jsme jeho volání. Věděli jsme, co máme dělat. Jakým způsobem bude vše probíhat, bylo však jen na nás a na naší fantazii. Potřebovali jsme si stvořit vlastní místo, ve kterém se budeme učit a ve kterém se rozmyslíme, jak budeme působit. Stvořili jsme tedy vesmír, který byl opakem toho, co bylo doposud poznané. Volali jsme k sobě duše, které chtěli jít tímto směrem. Stále přicházeli noví a noví. Někteří své poslání neunesli a odešli zpět do jednoty, aby se tam oklepali z tak těžkého úkonu. Jiní si své poslání neskutečně užívali. Scházeli se tam a radili. Chtěli jsme být mírní, ale nešlo to. Potřebovali jsme v sobě vypnout některé vlastnosti, které jsou všem bytostem vnášeny. Nejtěžší pro nás bylo odstranit soucit. Nad tímto vjemem jsme strávili nejvíce času a zkoušeli první akce sami na sobě. Učili jsme se žít jako ti temní. Láska byla stále s námi a každý uvnitř sebe měl pocit, že koná správně, že je nás zapotřebí, že stvořitel ví, co dělá. Ale pořád nám nešlo být tak krutí, jak se od nás očekávalo. Napadlo nás tedy, že požádáme nejvyššího o pomoc. Vrátili jsme se k němu a žádali ho. Navrhl nám, že nás uvrhne do stavu zapomnění. Nevěděli jsme, co to znamená a tak nám to na jednom z nás předvedl. Bylo to ohromující a hrozivé. Najednou neznat svůj původ, nevědět vše. Ten, kdo nevěděl, mohl konat. Domluva byla jasná. Teď se uvrhneme do stavu zapomnění. S vírou, že nám naši milovaní bratři pomohou vrátit se zpět do stavu uvědomění. Stane se tak, až naší krutosti nebude potřeba, až se naplní a zrodí nové poznání, které nás opět spojí v jednotu. Do té doby se bude rodit něco šíleného. Dostaneme požehnání a naše první kroky budou obaleny láskou. Díky nám vznikne nové, které je chtěno a žádáno. Naše konání bude strašné a zákon karmy na nás dopadne. Ale jen v extrémních případech, jen do určité doby, protože naše první kroky jsou vedené stvořitelem. Jeden z nás Ariel, odstoupil od téhle dohody. Znal všechno, co se má stát. Byl tak soucitný, nechtěl vše zapomenout a konat temné skutky s námi. S láskou jsme přijali jeho rozhodnutí. Pochopili jsme, že bylo zapotřebí, aby jeden z nás nezapomněl. Mohl pak předat informaci těm, které máme navštívit. Stane se naším mostem, spojovacím článkem. Dokud jsme ještě nepřišli o uvědomnění, patřil mezi nás. Od momentu našeho zapomnění se však stal naším úhlavním nepřítelem. Chtěli jsme ho zničit. Utekl a schoval se nám. Ten moment, kdy stvořitel přišel mezi nás a uvrhl nás do zapomnění, byl zářící. Nejdříve nás obklopili andělé. Nové bytosti, které se staraly o harmonii a pečovaly o duše, které trpí. Sdělily nám, že budou dohlížet na naše kroky. Každý z nás dostal jednoho anděla, průvodce. "Až bude nejhůř, obraťte se na nás. Budeme vás podporovat, abyste měli sílu jít dál." Věděli jsme, že zapomeneme a že ani je si pamatovat nebudeme. Někde v hloubi jsme však věděli, že budou s námi. Než se v nás ocitl pocit prázdnoty, ucítili jsme velké napojení a naplnění. Potom, se to stalo. Lusknutím prstu vše bylo jinak. Stáli jsme na své planetě, která byla velmi světlá, světlo v nás ale zmizelo kamsi do hloubi naší podstaty bytí. Cítili jsme jen zlobu, vztek, prázdnotu a touhu po moci. Moc bylo to, po čem jsme neskutečně toužili. Když jsme cítili moc, bylo to jako by ta neskutečná prázdnota uvnitř nás byla menší. Když jsme viděli, jak trpí ostatní, jak z nich odchází negativní emoce, sytilo to náš hlad, uspokojovalo to naše bytí. Začali jsme fungovat jinak. S naším zapomněním jsme však přišli o část své síly. Ztratili jsme možnost tvořit tak rychle a jasně. Zhoustli jsme a zpomalili. Potřebovali jsme nasytit, zastavit ten pocit prázdnoty, něčím ho zalepit. A tak jsme začali tím, co nám dělalo dobře. Dostalo se nám možnosti tvořit nové planety, nové formy bytí, které fungují na podobných principech jako my. Věděli jsme, že čím víc nás bude, tím víc toho budeme potřebovat ovládat. Začala mezi námi panovat hierarchie. Ariel to vše viděl, sledoval nás v pozadí. Věděl, jak se má stát pro nás neviditelným. Cítil v sobě ohromné zmatení. Věděl, že už k nám nepatří, ale zároveň nevěděl, kam vlastně patří. Zůstával tedy opravdu dlouho v meziprostoru. Až se na naše počínání nemohl dívat a odešel na svou planetu. My jsme stále rostli, náš vesmír expandoval. Potřebovali jsme neustále sytit naši prázdnotu. Pak přišla chvíle, na kterou jsme se připravovali. Vydali jsme se navštívit své bratry a sestry na Sirius. Dorazili jsme tam ničit a ovládat. 

6. Ariel

Když jsem byl požádán o to, abych se přidal k těm, co nejvíce září láskou, neváhal jsem. Stejně jako oni jsem cítil radost stát se součástí tohoto projektu. Být jedním z těch, kteří přispějí k něčemu tak velkému. Věděl jsem, že naše jednání nebude veselé, že bude opakem toho, co známe. Ale nevěděl jsem, jak tento opak bude vypadat. Když jsem viděl oči Siria, který se na nás po našem příchodu na Sirius díval, ucítil jsem volání to všechno zastavit. Nebo mu alespoň vše říct, aby se mohl připravit. V tu chvíli se mě dotkl stvořitel a ujistil mě, že je vše v pořádku a že mám jít dál. Prostor hvězdy Sirius byl nádherný. Vesmír, ve kterém jsme byli, mi byl tak blízký. Neuměl jsem si představit žít jinde. Ale i přesto jsem následoval své blízké a odešel s nimi do nového prostoru bytí. Nemohli jsme tvořit něco tak zářícího a láskyplného. Trénovali jsme opak, ale neustále nám to nešlo. Vždy, když už by k tomu mělo dojít, dotkl jsem se svých bratrů a sester svým soucitem a oni nemohli konat krutosti. Soucítil jsem s každým tak silně, že jsem se nemohl ovládat. Připadal jsem si, že tohle asi nebude mé místo a že nedokážu splnit to, co po mě bylo žádáno. Nebyl jsem sám, mnoho duší od nás odcházelo zpět ke stvořiteli, aby se vzpamatovalo z tak hutných a těžkých momentů strávených s námi. Já ale stále zůstával. Když k nám přišel stvořitel sdělit formu, kterou nám pomůže vykonávat dál naše poslání, poprvé jsem v sobě měl jasno, že už dál jít nemohou. Podíval se na mě a já ucítil, že i on to ví. Z počátku mě stále nechávali u sebe. Nevěděl jsem, kam mám jít, co dělat dál a tak jsem jen pozoroval. Když přišla ta chvíle, kdy měli zapomenout, byl jsem s nimi. Viděl jsem tu rychlou proměnu. V jejich očích byla vidět ta velká změna. Soucítil jsem s nimi a vnímal jsem tu ohromnou bolest, která u nich vznikla. To nejtěžší, co se může každé bytosti přihodit, je odpojení od zdroje. Když jsme ve stavu zapomnění, připadáme si odpojení a vzniká v nás pocit ohromné prázdnoty. A to i přesto,že pocit odpojení je pouhou iluzí. Cítil jsem tu prázdnotu. Viděl jsem anděle, jak se ihned dali do práce. Každého z nich láskyplně objali a posílali do jejich centra[3] světlo, klid a harmonii. Snažili se alespoň trochu vyrovnat ten šílený tlak, zjemnit ten drsný přechod. Proces započal. Jakmile mě ucítili, chtěli mě ovládnout. Snažili se ze mě vysát emoce, kterými by zaplnili svoji prázdnotu. Musel jsem proto odejít. Překvapilo mě, že mě nechali být, že mi dali svobodu. Tohle rozhodnutí bylo dočasné. Prozatím mi dali čas, s tím, že si mě později najdou a vezmou zpět. Odešel jsem mimo náš prostor a ocitl se mezi vesmíry, v prázdnotě. Nevěděl jsem, co dělat dál. Už jsem se chtěl vrátit ke stvořiteli, když v tom jsem potkal Adriel. Byla to bohyně, která si tvořila svůj vesmír. Hledala nové místo pro své tvoření, a proto odešla do meziprostoru. Když mě tam zahlédla, ihned věděla, kdo jsem. "Arieli, vítám tě, pojď se mnou tvořit! Schovám tě u sebe ve svém vesmíru. Připomenu ti, jaké je to být v bezpečí a v lásce." "Odkud mě znáš?" Divil jsem se. "Jsi zvědavý, že? My bohové máme různé vidění a vědění. Jsem s tebou propojena od prvopočátku. Znám tvé poselství. Vím, že jsi ten, kdo pomůže nastolit harmonii. K tobě si přijdou pro rady. Vytvoříme spolu teď vesmír, který dobře uschováme. Vytvoříme spolu planety, ve kterých budeme učit duše jak strážit, hlídat, uchovat a obnovit lásku, jednotu a harmonii." "Ale proč, něco takového budeme tvořit?" "Protože je to potřeba Arieli, tvoji bratři budou teď ničit, likvidovat. Je potřeba sil, které se jim postaví. Sil, které budou vědět, jak s nimi zacházet. A jelikož ty jsi jedním z nich, budeš ten nejlepší učitel." Adriel byla okouzlující, její slova mě léčila, její dotek zahřál mé srdce. Díky ní jsem konečně mohl rozvinout všechny ty vlastnosti, které jsem tak dlouhý čas v sobě potlačoval. To, za co jsem se styděl a chtěl jsem schovat někam do ústraní, teď mohlo ven. Začali jsme spolu budovat nádherný kout vesmíru. Nejdříve jsme ho ale dobře zabezpečili a schovali. Naše milované planety jsme napojovali na stvořitele. Každé planetě požehnal, vstoupil na ní a navýšil její vibrace. Na tvorbu některých planet jsme potřebovali pomoc a tak jsme zavolali další bohy. Třeba na tvorbě Planety Moudrosti se podílela krásná skupina, která pak na ní zůstala a opečovávala ji. Ukryli jsme do její podstaty hlubokou moudrost a bytosti na ní jsme pověřili tím, aby moudrost rozdávali dál a pomáhali ostatním bytostem. Každá planeta byla něčím výjimečná. Jednu jsme zasvětili do léčení, obnovy buněk a DNA. Každý, kdo byl na této planetě věděl, jak léčit a uzdravovat, jak do těla navrátit zpátky dech, život a zdraví. Každá rostlina, která na planetě rostla, byla lékem. Další planeta byla zasvěcená do obnovy harmonie. Když se někde narušila posvátná geometrie, tyhle bytosti věděly, jak ji uvést zpět do rovnováhy. Byl to opravdu rozmanitý vesmír plný lásky, zdraví, moudrosti, klidu a harmonie. Chvílemi jsme si při tvoření připomínali, proč tak činíme a každému na planetách jsme náš záměr sdělovali. Vyprávěli se pak příběhy, aby se nezapomnělo, na to, co přijde, na to, co nás jednou čeká. Pravidelně jsme se scházeli a vždy nám přicházely nové nápady, co dalšího tvořit. V našem prostoru se vytvořil i Sirius II, kam přicházeli duše, které nezvolily utrpení. Jednoho okamžiku Adriel řekla: "Arieli, cítím, že to přišlo, za nedlouho je tu máme. Je potřeba všechny svolat a být ve střehu." "Dobře Adriel, svoláme sněm a společně vytvoříme našemu vesmíru ochranou síť." "Nebudeme se již schovávat, je potřeba se připravit na konfrontaci s nimi." Poté, co dorazili všichni zástupci pokračovala: "Moji milí, cítím, že moment, pro který jsme byli všichni stvořeni, přichází. Trpělivě jsme na něj čekali. Ucítila jsem, že právě před chvílí jsme vstoupili do období temnoty. Toto období bude dlouhé a my nevíme, co vše nám přinese. Ale vím jistě, že my jsme ti, kteří svým umem přivedou zpět harmonii a lásku. Po této akci budeme obohaceni o nové zážitky a zkušenosti. Můžete se na to těšit. Nevím, co dělat až přijdou, ale vím, že schovávat se není řešení. V klidu vyčkávejme a buďme spolu. Cítím, že vesmír našich bratrů a sester byl zasažen. Vnímám volání o pomoc, ale ještě čekám na další impuls. Není zcela jasné, jestli máme opustit naše místa a vydat se do vesmírů pomáhat, anebo zůstat tady. Zůstávejme trpěliví, za nedlouho se dozvíme víc." Po jejím proslovu zavládl vzruch. Nová vibrace už dolehla a strach byl přítomný. Ucítil jsem potřebu skupině také něco sdělit: "Jak už všichni víte, byl jsem jedním z nich. Na začátku jsem byl předurčen být s nimi. Znám je a vím, že je v nich tolik lásky, jako v málokteré bytosti. Už jsme vám v příbězích říkali, proč vše vzniklo a že jsou uvrženi do zapomnění. Buďte s nimi prosím trpěliví, soucitní. Procházejí velkou bolestí, kterou se snaží ukojit. Díky nám a nejen nám, věřím, že si opět vzpomenou. Ale bude to proces." Ostatní jemně přikyvovali hlavou, znali své poselství a byli rádi, že moment naplnění jejich poslání je konečně tady. 

7.  Setkání

Poté, co odešel archanděl Raziel, sedli jsme si do kruhu. Pozoroval jsem bohy, jak se budou chovat a čekal, jestli nám něco sdělí. Když v tom jeden z nich vstal a řekl: "Drazí přátelé už vím, co dělat. Navštívíme Ariela a Adriel! Vytvořili spolu vesmír plný pomoci. Ariel byl jeden z nich, on ví, co se má dít dál. Navážu spojení s Adriel." Jen, co to dořekl, se Adriel objevila uprostřed kruhu. Nádherná bohyně plná lásky a vnitřního klidu. "Čekala jsem celou dobu na váš impuls. Vím, že už je to tu a cítím, že vy jste ti, na které zaútočili." "Ano Adriel, je to tak, přichystal jsem pro nás bezpečné místo, ale vím, že schovávat se není řešení. Stejně nás jednoho okamžiku najdou," promluvil Kirios, bůh který tvoří čas a prostor. "Pojďte k nám, společně rozhodneme, jak jednat dál." Jen, co to dořekla, Kirios mávl a my se pomocí teleportu přemístili do léčivého prostoru. Hned jsem ucítil naši milovanou hvězdu Sirius II. Byla k nerozeznání od původní hvězdy Sirius. Odpojil jsem se od ostatních a putoval rovnou tam. Konečně jsem ucítil pocit domova. "Sirie, vítej u nás!" přívítaly mě mé sestry. "Je to tu krásné, dokonalé." Nadechl jsem se tolik známé energie. "Jak o vás duše vědí? Všechny teď chodí sem?" Zvědavě jsem se vyptával. "Teď je to jiné, prostor se rozdělil a duše si už v jednotě volí, kam půjdou dál, vědí o nových podmínkách a některé jdou s radostí na původní Sirius." "Skutečně? Kdo by něco takového chtěl a proč to stvořitel vůbec dovolil?" "My všichni to přeci chceme, všichni jsme zvědaví a plni touhy po novém poznání." "Máš pravdu," věděl jsem, že to tak je, ale stejně jsem uvnitř sebe cítil bolest. Při vzpomínce na našeho bratra Sveruse[4] mi bylo zle. "Tohle chtít dobrovolně!?" Stále mě pronásledovaly myšlenky související s naší realitou. Neklid opanoval moje bytí. "Sirie, vrať se na sněm za ostatními, tam je tvé místo! Cítím z tebe velký neklid. Možná, že až se s nimi setkám tváří tvář, jako ty, budu také neklidná. Ale teď tě prosím, vzpomínej na stvořitelova slova a běž zpět do svého srdce, do svého centra." "Sestro Sirio máš pravdu, je to tak. Odpusť, dotkla se mě temnota." "Spíš než temnota, tě pohltilo zapomnění. A proto se máme, abychom si neustále připomínali, kdo jsme a jaké naše místo. Teď už běž." Rada se sešla na planetě Moudrosti. Tak krásnou a barevnou planetu jsem dlouho neviděl. Každým okamžikem měnila svoji podobu, podle přání svých obyvatel. Moudráci byli roztomilí. Jejich láska a vřelost mi byla blízká. "Nečekali na tebe, už jednají, roztáhni si mapu mezi dlaněmi a vydej se na místo, které ti bude ukázáno," uslyšel jsem v hlavě. Nikdy předtím jsem mapu nepoužíval, bylo to pro mě nové a zábavné. Skutečně se tak dělo, jak mi hlas sdělil. Uviděl jsem palouček, na kterém sedělo nespočet různých bytostí. Překvapila mě ta rozmanitost. Jak jsem dlouho nebyl na Siriu, neměl jsem tu příležitost spatřit nové bytosti, které vznikaly. Obdivoval jsem Adrielinu práci. Teleport mě ihned přemístil na místo, kde se v klidu a tichu promýšlelo, co se bude dít dál. Adriel s Arielem stáli uprostřed. Jen, co jsem dosedl, začal Ariel vyprávět svůj příběh. Popisoval nám proces, kterým všichni prošli. V nás se rozlil velký pocit soucitu, najednou jsme ucítili touhu pomoci našim sestrám a bratrům vrátit se zpět. Planeta se zvětšila do enormní podoby, pojmula všechny obyvatele tohoto vesmíru. Vytvořili jsme kruh, stáli jsme vedle sebe a začali jsme se propojovat. Naše propojení probíhalo na několika rovinách. Navrhl se společný rituál, během kterého jsme utvořili léčivou sílu jménem REIKI. Tímto jedním slovem jsme sjednotili esenci léčení, uzdravení a probuzení. Naše centra, neboli srdce, zářiče a nosiče vesmírné esence jménem láska, vibrovala silně a rychle. Každý z nás byl plně soustředěn na konání a tvoření. Uprostřed kruhu se stvořila nová energie. REIKI bylo na světě. Můžete si tuto energii představit jako velký mrak, shluk, který měnil své barvy, až se ustálil ve zlaté. Tato síla byla pro všechny a to bez podmínek. Každý, kdo požádá o léčení, navrácení se zpět k rozpomenutí, celistvosti může tuto sílu zakusit. Stačí jen požádat a REIKI přijde a splní svou misi. Vyslali jsme poté zprávu do okolních vesmírů. V tu chvíli jsme se také dozvěděli, kolik planet už bylo zasaženo. Věděli jsme, že tímto aktem se také odkrýváme, ukazujeme tím, kde jsme a že jsme připraveni. Teď už bylo jasné, že až znovu přijdou, utíkat nebudeme. REIKI nás zastřeší, abychom netrpěli ranami. Ale každý z nás věděl, že utrpení se nevyhneme, že prožijeme nové vjemy, emoce. Byli jsme otevření, odevzdaní a hlavně byli jsme spolu. Rozhodovali jsme se, jestli zůstat na jedné planetě, nebo se každý vrátí na tu svou. Nakonec šel každý tam, kam patří. Já jsem šel na Sirius II. V ten moment se proces tvorby nových planet zastavil. Čekalo se, co přijde dál. Zavládl klid a ticho před vypuknutím něčeho velkého. 

 8.  Konání z pozice zapomnění

Naše touha po nasycení byla neúprosná. Napadali jsme planety. Ti, co nebyli připraveni, to opravdu těžce nesli. Mohli jsme si s nimi dělat, cokoliv se nám jen zachtělo. Vybíjeli jsme ze sebe krutost a vztek. Zrodil se mezi námi vládce, který nám říkal, co máme dělat a jak máme konat. Připomínal nám něco, co jsme znali. Nevěděli jsme, co to bylo, ale poslouchání jeho rozkazů, plnění jeho přání nám dělalo dobře. Bytosti nás prosily, nabízely objetí, lásku, jemnost. My jí pohrdali. Vysmívali jsme se jim a ničili jejich práci, životy. Ani kapka soucitu v nás nezbyla. Rostla naše síla a nám bylo dobře, ale vždy jen na chvíli. Neustále přicházely momenty, kdy jsme potřebovali víc, víc, víc. V jednom okamžiku jsme ucítili výrazné chvění. Všichni, do jednoho. Zastavili jsme naše konání a pozorovali, co se děje. Ucítili jsme novou energii, její sílu. Byla naším opakem. Chtěli jsme ji ihned zničit, ale nevěděli jsme, odkud přišla. V tom nás náš pán Udriel zavolal k sobě. Nevolal všechny, jen pár vyvolených: "Ariel se ukázal, běžte za ním a zničte ho. Jeho utrpení nám dá největší uspokojení." Bylo to velmi lákavé, cestu jsme věděli hned. Nebylo zapotřebí ji hledat. Ukázala se nám sama. Okamžitě jsme se přemístili do vesmíru jménem Kilios. Tento prostor jsme již opravdu dlouho toužili navštívit. Věděli jsme, že ukrývá mocné a prahli jsme po jejich zotročení. Byli jsme téměř na vrcholku moci. Vládli jsme téměř každému kousku galaxie. To, co se dělo, to, jak nám vše vycházelo, bylo opravdu pozoruhodné. Nepoznali jsme nic jiného než vítězství. Černá díra nás vyvrhla před Kiliem. Chtěli jsme okamžitě proniknout dovnitř. Toužili jsme ničit, týrat a zotročovat, ale bylo to poprvé, co nám to nešlo. Nějaká mocná síla nám v tom bránila. Naše odhodlání, ale bylo tak silné, že tuto energii nakonec zlomilo. Jen, co jsme pronikli do Kilia, nastal masakr. Poprvé jsme utrpěli i my. Byli jsme oslabení z prolomování té zvláštní síly. Obyvatelé tohohle vesmíru na nás byli připraveni. Poznal jsem i Siriany, které jsme napadli jako první. Ucítil jsem, že Ariel je nablízku a vydal jsem se ho hledat. Nepřipadalo mi, že před námi utíká. Cítil jsem, že je někde dobře ukryt. Strach nám hrál do karet, prolínal se celým vesmírem a zasahoval jeho obyvatele. Nechtěli se nechat zotročit, raději se nechali zmasakrovat. Ani jeden z nich nám nechtěl sloužit. Ariela jsem hledal opravdu dlouho, až se přede mnou objevila Adriel. Bylo to poprvé, co jsem uvnitř sebe ucítil něco jiného než prázdnotu, vztek a zlobu. Projela mnou zvláštní vlna něčeho neznámého. Dívala se na mě velmi dlouho. Nic neříkala, nebojovala, neutíkala, jen se dívala a já jsem přestal mít touhu ničit. Když promluvila poprvé, znovu mnou projela vlna té zvláštní, pro mě tenkrát nepopsatelné, energie. "Lucie, vzpomeň si, kdo jsi a odkud přicházíš! Už nastal čas, cítím to." Naprosto jsem nechápal, o čem hovoří. Na co si mám rozpomenout? Nepřipadalo mi, že bych něco zapomněl. Úkol najít Ariela jsem si pamatoval jasně. Když promluvila po druhé, ucítil jsem zvláštní pocit někde uprostřed svého bytí, omámila mě. Nebyl jsem schopen se pohnout, bojovat. "Lucie, stvořitel tě volá k sobě! Je čas složit zbraně a vrátit zpět k harmonii." Jen, co to dořekla, našli mě mí bratři a ihned začali jednat. Smlsli si na ní opravdu vydatně. Něco ve mně volalo o zastavení. Měl jsem chuť jí bránit. Ale nejednal jsem tak. Zvláštní ale bylo, že tentokrát jsem necítil po usmrcení a vysátí energie z bytosti radost. Přesně naopak. Zaplavila mě vlna smutku. Poprvé se u mě dostavil pocit, že dělám něco špatně. Nechápal jsem, co se to děje. Nechtěl jsem, aby na mě mí bratři něco poznali. Tak jsem se s nimi vydal dál do boje a ničení ve vesmíru Kilios. Ariela se nám, ale stále nedařilo najít. Krutě jsme mučili obyvatele tohoto prostoru, aby nám řekli, kde je. Ale nikdo to nevěděl. Zničili jsme, co se dalo. Chtěli jsme odvést pár zajatců, nebo osídlit planety, ale nešlo to. Obyvatelé jakoby mizeli a ani jeden sebou nenechal manipulovat. Nakonec jsme toho nechali. Bylo nám to jedno. Co s nimi, sytí jsme byli dost a patřila nám již téměř celá galaxie. Bylo jisté, že nás nikterak neohrozí. Co nás ale zarazilo, byl Sirius II. Zde se bez naší kontroly rodily nové bytosti. Chtěli jsme na tomto prostoru zanechat hlídku a podmanit si jej, ale z nějakého zvláštního důvodu nám to nebylo dovoleno. Jako by existovala nějaká vyšší moc nad námi a nebyl to náš pán Udriel. Jako by bylo ještě něco jiného. První náznaky rozpomínání u mě byly opravdu velmi jemné. Zapomnění bylo hluboké. Pokračoval jsem dál ve své misi. Volal jsem Ariela, aby přišel a dobrovolně se nám vydal. On ale stále nikde. Náš vztek, že jsme nedosáhli svého, byl silný. V tom se objevil náš pán: "Arieli, vím, že jsi tady. Je na čase, abys se stal jedním z nás. Přivítáme tě s otevřenou náručí, naučíme tě našemu umění. Od dob, kdy jsme se viděli naposledy jsem hodně posílili. Máme ti co nabídnout." Nechápal jsem, proč je na něj tak milý. Neznal jsem ho v téhle poloze, bylo to zvláštní. V tom mi to došlo. Nemyslí to vážně, snaží se Ariela nalákat do pasti. Zabralo to, Ariel se objevil. Když vstoupil do prostoru mezi planety, objevilo se všude prostupující světlo. Každého z nás se dotklo jemným paprskem a já věděl, že teď i mí bratři cítí to samé jako já s Adriel. Náš pán ale nebyl překvapen a zmaten, tak jako my. Stál pevně a díval se na Ariela. Věděli jsme, že není sám, doprovázeli ho mocní bohové. Ti nejmocnější z nejmocnějších. Všichni ti, kteří nám po celou tu dlouhou dobu zotročování chyběli. "Vaše zapomnění vás táhne do hlubin, které nelze ukojit. Cesta, kterou jste šli už končí, moji milí bratři. Je na čase se vrátit zpět." Když tohle Ariel dořekl, bílá záře nás všechny opět silně osvítila. Uslyšeli jsme zpěv jakýchsi zvláštních bytostí, které jsme nikdy předtím neviděli. Byly jemné a citlivé a stály u každého z nás. Dotýkaly se našich středů a proudilo z nich zvláštní teplo a sytost, kterou jsme tak dlouho nenacházeli. "Láska je vaší průvodkyní, jedině otec, stvořitel vás opět může nasytit a zacelit prázdná místa," promluvil Ariel podruhé. Nikdo z nás se nemohl pohnout. Omámeni světlem jsme se dívali do jeho očí. Náš pán ale stál stále se stejným výrazem a hlásal důrazným hlasem: "Mýlíš se Arieli! Naše cesta nekončí, nýbrž pokračuje. Jsem si vědom změn, které nastávají, ale zdaleka nejsme u konce. Nechali jste nás růst a teď nás chcete zastavit? To jen tak nepůjde, na to jsme příliš silní. Vím o novém zákonu karmy, vím, že nás jednoho dne nemine. Ale naše karma nás bude následovat až od tohoto okamžiku. Doposud jsme byli pod ochranou nejvyšší. Víš, co ti řeknu, Arieli: Seru[5] ti na karmu! Jsme tak mocní, že překonáme stvořitele a stvoříme vlastní zákony. Jednoho dne se tak stane a celé stvoření vesmír bude patřit nám. Teď ale pojďme vymezit hranice. Necháme vás žít na určitých místech, ale určitá místa budou patřit nám, nevzdáme se toho, co máme." "Milý Udrieli, to co říkáš je bláhové, ale v něčem máš pravdu. Nemůžeme vás nechat odejít, je potřeba vymezení zákonů, které teď nastavil stvořitel." Promluvil Ariel po třetí. Oblaka se rozbouřila a promluvil někdo, kdo mi byl povědomý. Měl jsem chuť vrátit se do jeho prostoru, ale něco mě drželo na mém místě. "Slyšte nové zákony vesmíru! Za prvé, bytosti mezi sebou si nesmí ubližovat, aniž by k tomu nedaly svolení. Můžete se navzájem obohacovat o nový rozměr bytí a tím je strach a utrpení. Je to zkušenost, která se nabízí, ale nesmí být nucena a prováděna násilně. Za druhé, karmický zákon je neúprosný, platí pro každého stejně. Za třetí, jakékoliv bytosti, která bude chtít být probuzena a navrácena zpět do plného vědomí, bude vyhověno. Za čtvrté, vzájemný respekt a žití v harmonii, nastolení rovnováhy duality a jednoty bude platit vždy. Teď vymezuji prostor pro temné. Poprvé vstupuji do vašich aktivit a nastoluji pořádek. Děkuji vám, že jste stvoření obohatili o tak zásadní, i když pro mnohé poněkud nepříjemné, zkušenosti. Nyní nastal čas nastolit ve vesmíru řád a dál se podle něj vyvíjet. Zákony teď znáte, dál je na vás, jak s nimi naložíte." Světlo zmizelo a oblaka se uklidnila. Nikdo z nás nechápal, proč, ale věděli jsme, že je důležité poslechnout. Náš pán ihned zmizel beze slov. Nevěděli jsme kam, vrátili jsme se zpět do našeho rodného vesmíru. Každý z nás už si lehce rozpomněl, ale pořád ne dost na to, abychom mohli přestat vykonávat naší činnost. Tentokrát to, ale bylo jiné. Měli jsme možnost uvrhnout do zapomnění i ostatní bytosti. Nelítali jsme po vesmíru, ale naopak oni lítali za námi s prosbou o to, zažít utrpení. Vždy jsme se nejdříve domluvili na podmínkách a poté spustili hru.

 9. Adriel

Když přišli do našeho vesmíru, bylo mi jasné, že dál už to takhle nepůjde. Nikdo z nás netušil, co se bude dít a jaký to bude mít průběh, ale přesto jsme cítili že jsme v bezpečí a že už situace bude probíhat jinak. Cítili jsme změnu. Ariel v klidu vyčkával spolu s ostatními na planetě Moudrosti. Tato planeta je uschovala ve svém středu. Uzavřela svůj vchod tak neprostupně, že do něj nemohl nikdo proniknout. Když jsme uslyšeli, jak temní volají Ariela, rozhodovali jsem se, jestli za nimi půjde on, anebo já Adriel. Chtěla jsem jít a setkat se s nimi, nikdy předtím jsem je neviděla, nevěřila jsem v úplné zapomnění. Cítila jsem, že můžu být spojovací článek, že můžu být ta, která to změní. Když jsem Lucia uviděla poprvé, cítila jsem k němu hluboký soucit a lásku. Byl tak silný a jemný zároveň. Ihned jsem navnímala jeho uzavřené a zapomenuté srdce, dotkla jsem se ho svým paprskem a rozechvěla jeho vibrace. Podívala jsem se mu do očí a věděla jsem, že ho miluji. Ucítila jsem, že chci být po jeho boku při probuzení a cítila jsem, že ho určitě nevidím naposledy. Dobře jsem navnímala příchod jeho bratrů. Nechala jsem se jimi pojmout. Těšila jsem se na opětovné splynutí v jednotu. Stvořitel mě ale do jednoty neposlal. Když jsem se ocitla v jeho prostoru, pohovořil se mnou. "Adriel cítím, že je čas, abych zasáhnul." Řekl tak klidně a jemně. "Stvořil jsem zákony, podle kterých se nadále bude hrát hra. Ucítil jsem, že je potřeba vymezení hranic." "Je to tak, už nelze takto bez pravidel pokračovat. Příliš se to zvrhlo. Chceme zpět tvořit a expandovat, baví nás si hrát. Nová verze je skutečně lákavá a děkujeme ti za ni. Ucítila jsem také chuť nového rozměru existence v hrubohmotné energii." Dále jsme začali spolu vymýšlet nové variace bytí. Bylo to opravdu vzrušující. Nastal čas, kdy jsme měli všem sdělit tyto nové zákony. Potom, co se s nimi temní obeznámili, byli zmatení. Cítila jsem, že Udriel nebude chtít spolupracovat. Věděla jsem, že se v něm ukrývá nepředvídatelnost, která mě zaujala. Chtěla jsem víc načíst jeho esenci, ale stvořitel mě zastavil. "Nech ho být, zákony jsou jasně nastaveny. Když neuposlechne, dožene ho to, uvidíš." Ostatní rychle pochopili nové fungování a i když byli zmatení, zároveň byli pokorní a klidní. Odešli zpět do jejich prostoru bytí, který nese název Samantanel. Vyčkávali na duše, které se s nimi chtěly spojit. Začal proces uzdravování a obnovy. REIKI proudilo všude po vesmíru. Léčilo a hřálo, kde se jen dalo. Opět se vracel klid a harmonie do našich životů. Byli jsme obdarováni tímto poznáním a každý z nás byl za něj nesmírně vděčný. Neustále jsem navštěvovala Lucia a povídala si s ním. Tolik mě to k němu táhlo. Nechtěla jsem dělat nic jiného, jen být s ním. Jednoho okamžiku jsme oba zatoužili propojit se navzájem. Tak jsme vymysleli způsob, jakým by to bylo možné. Ano moji milý: vytvořili jsme vaši milovanou Zemi! Proces nebyl jednoduchý, nestačili jsme na to sami. S naším plánem jsme se svěřili i ostatním bohům. Každý byl z našeho nápadu nadšený. Každý přinesl svůj um a esenci. Tvořili jsme ji dlouho a nakonec vznikla tahle nádherná planeta. Nebylo pro nás snadné zhmotňovat a zhušťovat energie. Na náš počin se přilétávaly dívat všechny možné bytosti z různých galaxií. Radili jsme s nimi o našich krocích a do detailů tvořili nová těla a možné formy existence. Téměř každý tohle poznání chtěl prožít. Na různých místech vznikala podobná díla jako naše Země, bylo to skutečné lákadlo. Když byla Země dokončena, nastalo první osídlování. Prostor to byl veliký a rozmanitý. Různé kultury s láskou a pokorou oblékali lidská těla. Když jsme s Luciem poprvé otevřeli oči, bylo nám krásně. Cítili jsme vše tak pevné a živé. Naše těla byla dokonalá. Mohli jsme s nimi dělat cokoliv. První, co jsme chtěli zažít, bylo naše propojení a vyzkoušení procesu tvorby nových lidských bytostí. Naše první spojení trvalo věčnost. Milovali jsme se tak dlouho, jak jen to bylo možné. Zůstávali jsme spojeni. Prožívali jsme extatické stavy, které lze těžko popsat slovy. Orgasmus, který trval měsíce či roky. Nemohli jsme se tím nabažit. Nebyli jsme jediní, kdo se oddával těmto prožitkům. Každý svůj čas na Zemi trávil kreativně a po svém. Přicházeli k nám další bytosti a já poprvé prožila, jaké je to být těhotná a stát se matkou. Mezitím naši spolutvůrci tvořili ráj, který byl dokonalý. Byli jsme hmotou tak očarování, každý moment byl magický a kouzelný. S počátku naši formu navštěvovali různé bytosti. Byl to skutečně pestrý a rozmanitý prostor. Ukotvovali zde své energie a znalosti. Všichni jsme spolu spolupracovali. Užívali jsme si krásných momentů. Nepotřebovali jsme jíst ani pít. Stačil nám jen dech. Měli jsme lidská těla, ale byla odlišná. Naše DNA bylo jiné, než je teď vaše. Mohli jsme cestovat do vesmíru, kdykoliv jsme chtěli. Nic jsme k tomu nepotřebovali. Stačilo jen pomyslet: chtít se přemístit, či změnit svou formu. Okamžitě se to uskutečnilo. Navštěvovali jsme i místa podobné Zemi. Na jiných planetách jsme se navzájem obohacovali o zkušenosti a radili se, co nového tvořit. Každou planetu, kterou jsem stvořila, jsem hluboce milovala. Jenže se Zemí to bylo jiné. Prolnula jsem se s ní tak silně, že se nepozorovaně stala mou součástí. Lucius mě na všech cestách doprovázel, byli jsme okouzlující pár. Naše společné prožitky ze Země nás propojili. Téměř jsme se stali jednou bytostí. Vždy, když jsme se spojili, vznikalo ohromné množství vyživující energie pro planetu, která díky tomu sílila. 

 10. Lucius

Jak už jsem zmiňoval, moje první setkání s Adriel bylo okouzlující. Probudila ve mně něco nekontrolovatelného. Když jsme čekali, co se bude dít v našem rodném vesmíru, přicházely duše a žádaly nás o nové zkušenosti. Já jen vyčkával. Čekal jsem na ni, až přijde. Přišla. Když jsem ji znovu uviděl, otevřelo se mé vědomí a já přestal cítit prázdnotu. Pomalu a něžně jsem si rozpomněl na svoje poslání a na celý proces, který jsem ve službách pro našeho pána podstoupil. Dotkla se mě svou energií a sdělila mi, co nového se chystá. Začali jsme spolu i s ostatními bytostmi tvořit planetu, kterou teď nazýváte Země. Nechápal jsem, jak bylo možné se tak rychle probudit a odpoutat se od mého původního poslání, ale cítil jsem v sobě hluboký klid. Proces tvoření místa, kde naše láska nabrala pevnou formu, byl dlouhý. Nemohl jsem se dočkat, až zakusím nové tělo, nové dimenze bytí. Když jsme poprvé otevřeli oči v našich tělech a ucítili jsme hmotu a hustotu, jediné, co pro nás bylo možné, bylo propojení. Zakoušeli jsme, co přináší to stát se sexuálními bytostmi, jaké to je oddat se tak extatickým stavům. Pro mě to bylo vyživující a léčivé. Téměř jsem zapomněl na minulost a oddával jsem se jen blahým prožitkům s Adriel. Teprve až když jsme ucítili konečné uspokojení, tak jsme se mohli věnovat i dalším věcem. Adriel nacítila příchod dalších bytostí skrze naše těla. Stát se otcem byl nepopsatelný zážitek. Prožívat Adrielino těhotenství a dívat se, jak v jejím břiše roste nový tvor, bylo fantastické. Když jsem poprvé držel své dítě v náručí, dojalo mě to. Tolik lásky! Lásky, která byla jiná, než jakou jsme znali. Postupně jsme se rozhlíželi po prostoru, který byl dokonalým rájem. Navštěvovali jsme i jiné planety podobné té Zemi a já v dalekých cestách ucítil volání mého rodného prostoru. Překvapilo mě to. Ucítil jsem, jak mě k sobě volá můj pán. I když uběhl dlouhý čas, stejně jsem věděl, že se něco bude dít, že můj pán, Udriel, něco chystá. Trápilo mě dilema, jestli se svěřit se svým pocitem ostatním, anebo jestli mám rovnou navštívit pána. Když jsme byli zpět na planetě a já uviděl naše děti, jak si hrají, ihned jsem vše řekl Adriel. Začali jsme o tom diskutovat. Svolali jsme velkou radu, na které jsem sdělil své pocity. Nebylo to pro mě snadné, cítil jsem zvláštní rozdělenost. Poprvé jsem byl rozpolcený. Věděl jsem, že náš pán mě jen tak nepustí. Můj slib pracovat pro temnou stranu byl závazný a já se ho jen tak nemohl vzdát. I když už jsem na něj téměř zapomněl. Ostatní mě utěšovali a nabízeli pomocnou ruku, léčili mé zranění a rozpolcenost. Ale bylo to marné, musel jsem následovat volání, které bylo každým okamžikem silnější. Adriel s velkým klidem a láskou v srdci rozsekla mé váhání. "Dělej, jak cítíš, můj drahý, jdi kam tě to volá. Následuj, co cítíš. Já ti plně důvěřuji. Jsem s tebou a podporuji tě v každém tvém kroku. Plně si uvědomuji, odkud si přišel a jaké je tvé poslání. Běž a já na tebe budu čekat." Byl jsem zmatený a rozrušený. Můj stav je ti teď asi dobře známý. Možná tenhle zvláštní rozkol v sobě nosíš často. Mám pro tebe poselství: "Ať se děje cokoliv, je to správně. Stvořitel nečiní nic jen tak! Následuj ho! A ať se ti zdá tvoje jednání jakkoliv bláhové! Cesta tvého vnitřního rádce je vždy ta tvoje cesta." Odešel jsem tedy. Rozloučil jsem se všemi, jako by to mělo být naposledy, co je takhle uvidím. Plakal jsem, ano plakal. Tohle bylo pro nás nové. Do té doby jsme pláč nepoznali, nebyl potřeba. Ale slzy se ronily z mých očí a já tušil, že až se vrátím, bude vše jiné. 

 11. Volání temnoty

 Ano i já jsem šel na planetu Zemi, ne však jako lidská bytost, zůstal jsem ve své podobě. Miloval jsem náš Sirius. Když nastal čas uzdravení, zůstal jsem tam a s velkou radostí vítal nové duše a zasvěcoval jsem je do nových možností. Bylo to jiné než před tím, ale krásné. Projekty hmotných planet byly lákavé. Často jsem je navštěvoval a díval se na tu pestrost, která vznikala. Když jsem ucítil volání rady z planety, na které jste teď ty, bylo mi jasné, že klid, který doposud vládl, se brzy vytratí. Nevěděl jsem, co se děje, ale tušil jsem, že temnota vytahuje nové karty. Na sněmu se sešly různé bytosti z celé galaxie. Předstoupil Lucius a hovořil. "Přátelé, můj pán, na kterého jsem téměř zapomněl, mě volá zpět do jeho služeb. Jsem zdrcený a nevím, co si počít. Cítím, že vám to potřebuji sdělit. Připravte se, něco se chystá. Nevím co, ani nevím, jestli mám za ním jít. Rád bych zůstal zde a užíval si ráje, který jsme společně vytvořili. Prosím, poraďte mi, co mám dělat dál." Jeho slova byla silná. Cítil jsem v nich zmatek a smutek. Zavládl ruch a jediní, kdo zůstali klidní, byli bohové. Obdivoval jsem jejich napojení na zdroj a důvěru v něj. Ve mě se už tenkrát objevila první pochybnost. Věděl jsem, že nic tak hrozného, jako bylo předtím, se již nebude opakovat. Cítil jsem, že tohle se bude týkat jen hrubé hmoty. Navnímali jsme všichni společně touhu Udriela o ovládnutí těchto planet. Neměl tu moc, ale chtěl jí. A my věděli, že se chystá nová zkušenost, kterou zdroj potřebuje, a proto mu povolí akci, kterou chystá. Povídali jsme si a plánovali jsme, jestli budeme jednat a chránit tyhle prostory, anebo to necháme plynout a počkáme, co se bude dít. Bohové mluvili jasně, uklidňovali všechny a říkali, že ve správnou chvíli budeme vědět, co dělat. I když se spousta duší snažila Luciovi pomoci a přesvědčit ho, že nemusí za pánem, přesto odešel. Jeho odchod byl dalším znamením, že se bude dít něco velkého a nepředvídatelného. Vrátil jsem se zpět na Sirius a sdělil události svým bratrům a sestrám. Neznepokojili se tím. Dál se věnovali své práci. Letěl jsem se podívat do meziprostoru, zdali něco nezachytím. Stalo se tak. Ucítil jsem temnotu, jak expanduje a snaží se proniknout tam, kde nemá právo být. Věděl jsem, že se chystá porušení zákona, ale nevěděl jsem, jak s tím naložit. Nedalo se nic jiného než v klidu a v harmonii vyčkávat. Bohové mě pozvali k sobě. "Sirie, cítíme, že strach pronikl do tvého bytí. Není se čeho bát, když budeš vyživovat tuto energii, podpoříš jedině temnotu sám v sobě. Nastává další etapa života a věř, že vše proběhne v souladu. Pro tvůj klid ti pomůže zaměření na světlo, zdroj, lásku a harmonii. Tyto frekvence v sobě pěstuj a probouzej." Jejich sdělení bylo pravdivé. Moje pátrání po temnotě, bylo oslabující. Přišli v pravý čas, aby mi vrátili sílu a klidný pohled na události. Opět jsem podpořil v sobě tyto frekvence a začal se věnovat svému poslání. Netrvalo dlouho a vesmírem se prohnala nová vlna. Jednota promluvila. Zasáhla každou existenci, každou bytost. Všichni jsme byli otevření a s láskou jsme vyčkávali, co se bude dít dál. 

12. Udriel

Když ke mně Ariel promluvil poprvé, byl jsem plný hněvu a nespokojenosti. Takový hnus a urážka. Já, že se mám zmírnit a poslouchat nějaká hloupá pravidla? Proč? Jsem přeci pánem všeho. Ovládám vše, na co pomyslím. Dokonale mi to vychází a ten drzý spratek mě bude poučovat?! Chtěl jsem ho roztříštit a neúprosně mučit. Vysát z něj vše. K mému překvapení se mi to ale nepovedlo. Zasáhla neznámá síla. Já si poprvé uvědomil, že je nade mnou nějaká vyšší moc. Najednou jsem se propadal do stavů, které se nedali pojmout. Musel jsem se stáhnout. Moji následovníci se vrátili zpět do našeho prostoru a tupě plnili přání duší, které si přáli zažít temnotu. Zažívali nový stav existence, novou vlnu uspokojení. Já jsem zmizel v meziprostoru a stvořil si svůj nový svět. Když jsem poprvé ucítil existenci hrubohmotných planet, chtěl jsem je mít jen pro sebe. Ucítil jsem neskutečnou touhu vlastnit a ovládat. Stvořil jsem nové následovníky a povolal k sobě ty, kteří byli zavázáni býti se mnou. Když uslyšeli moje volání, báli se. Už se ke mně nechtěli přidat. Ale museli. Jednou se mi totiž zavázali, rozhodli propojit svoji existenci s mojí energií. Tento slib byl vykonán ze stavu vyššího vědomí, než ve kterém se nacházeli nyní. Díky tomu jsme zůstávali nerozlučitelně spojení. Oni však na tento slib zapomněli. Nedokázali si tedy vysvětlit proč, jen věděli, že musí nazpět. Vyčkával jsem na jejich příchod. Někteří z nich žili na hrubohmotných planetách. Toužil jsem vysát jejich těla a ovládnout je. Věděl jsem ale, že se k mě vrátí ve svých původních podobách. Ucítil jsem, že největší problém s návratem má Lucius. Velmi se ode mě odpojil. Vlákno našeho spojení se téměř přetrhlo. Cítil jsem, že mu k tomu pomáhali jiní. Ale nedalo se přetrhnout úplně. K tomu bych musel dát svolení a to jsem rozhodně nebyl připraven. Cítil jsem jeho sílu a chtěl jsem ji mít jen pro sebe. Nastal moment, ve kterém jsme se sešli všichni. Promluvil jsem k nim. Dívali se na mě vystrašenýma očima, jako bych je měl mučit a trestat. Přiznám se, že jsem tak působil záměrně. Mým úmyslem bylo přinutit je, aby se mnou spolupracovali. Zároveň jsem chtěl, aby se mě báli a už nikdy nepochybovali o mé mimořádné síle. "Nastal čas mého návratu, společně s vámi osídlíme hrubohmotné planety a podmaníme si je naší silou. Vy budete mí nejbližší pomocníci a společně probudíme ty nejtemnější emoce v obyvatelích těchto planet. Budou nám sloužit a my si z nich budeme vysávat to, co potřebujeme. Budou nás živit. Připravte se na první útok! Nejdříve se spustíme na planetu Sidria." Zavládl vzruch a odpor. Nechtěli se mnou do toho jít. Nejvíce se vzepřel Lucius. "Pane, to nelze! Jsou nastaveny zákony, které nás semelou. My budeme ti, kteří budou nakonec nejvíce trpět. Uvězníme se na planetách a vše si odžijeme nazpět. To po nás nemůžete chtít. Já už nechci s vámi pracovat, chci se vrátit zpět do harmonie. Prosím, rozsekněte naše pouto! Pusťte mě! Nechte mě být volný!!!" Jeho slova ve mně probudila ohromný vztek a sílu. Okamžitě jsem ho spoutal a mučil tak silně, až prosil o ustání. Vychutnával jsem si jeho smutek a beznaděj. Prosil mě, ať ho zabiji a pošlu zpět ke stvořiteli. Ovšemže, jsem mu jeho přání nesplnil. Moc dobře věděl, že jedině já jsem ten, který má moc ho usmrtit. Jedině s mým svolením může přetrhnout naše pouto a být svobodný. Ale já jsem mu svolení nedal. Naopak. Nechal jsem ho trpět a postavil jsem ho do přední linie. " Lucie, ty budeš ten, který ovládne tvou milovanou planetu Zemi!" Slyšel, jsem jak volá: "Neee!!!", jak se marně snaží zavolat Adriel a pomocné síly, jak prosí o milost. Snažil se, jak nejvíce mohl, ale nešlo to. Nešlo jinak než tak, jak jsem chtěl já. Věděl jsem ale, že Země je pod zvláštní ochranou. Nejdříve jsem si vybral jinou planetu na osídlení a mučení. Nastal čas a my se vydali na naší první misi. Ostatní mi nijak zvlášť neodporovali. Věděli, že tak mají konat. Cítili poslušnost a správnost jejich konání. Možná si někde hluboko uvnitř rozpomněli na to, že to co děláme je správné a že přinášíme unikátní možnosti prožitků. Vybavil jsem si Luciova slova o našem následovném utrpení. Tehdy jsem jim nevěřil. Až za dlouhý čas mi došlo, že měl pravdu. Až v momentě, kdy došlo k mému prvnímu probuzení. Sidria byla malá planeta. Nebylo se těžké k ní dostat. vysát jí a zmutovat její obyvatele. Vlastně jsem byl překvapen, jak snadné to bylo. Obyvatelé se nikterak nevzpírali a v klidu a v pokoji se odevzdali svému osudu. Nestačilo mi to, chtěl jsem víc. A tak jsme se vydávali dál a dál, až jsme se dopracovali k planetě Zemi. Cítil jsem opět svou sílu a věděl jsem, že teď už mě nic nezastaví. Bojovali, byli mocní, nechtěli nás tam. Nechtěli se nechat zotročovat. Já jsem však díky Luciovi věděl, kde jsou jejich slabé stránky. Musel pro mě pracovat. Musel, i když nechtěl. Tolikrát se mi snažil překazit plány. Tolikrát jsem ho mučil a bojoval s ním. Myslel si, že mě to přestane bavit a věřil, že ho jednou pustím. Tím ale ve mně vzbuzoval ještě větší vztek a touhu ho udržet. Věděl jsem, že je silný, cítil jsem ho. Při deformaci a mutaci Země jsem ucítil jemné bodnutí. Věděl jsem, že jsem přesáhl nějakou hranici. Poprvé jsem navnímal, že tohle už bylo moc. Ale ihned jsem to v sobě udusil a věnoval se dál svým potěšením. Stvořil jsem tebe, člověka, bytost tolik omezenou. Uvrhl jsem tě do stejného zapomnění, v jakém jsem byl já. Odpojil jsem tě od prvotního zdroje a napojil tě na ten svůj. Věřil jsi ve mně a v mé bohy, pracoval jsi pro mě opravdu poslušně. Tvoje mutace se ale nepodařila úplně. Moje původní plány byly ještě horší, než jak nakonec dopadly. Vznikli mezi vámi různé odlišnosti. Záměrně jsem vás poštvával proti sobě navzájem. Tu a tam se stalo, že do vašeho systému pronikl někdo světlí, někdo, nad kým jsem neměl moc. Naštěstí se mi podařilo dostat vše pod kontrolu. Alespoň do chvíle, kdy se můj čas naplnil. Užíval jsem si svou vrcholnou éru, bylo to něco velkolepého. Čerpal jsem sílu z několika hrubohmotných planet. Kupodivu mě to uspokojilo natolik, že jsem některé nechal být. Ano, měl jsem dost. Cítil jsem se všeprostupující. Hrubohmotná forma je opojná a já se jí nechal opíjet. Lucius stál pevně pod mojí kontrolou. Tu a tam se snažil zmírnit mé působení a občas se mu dařilo vás uchránit. Vždy za to hutně trpěl. Byl jsem nemilosrdný a nesmírně mocný do momentu, kdy jsem ucítil ten divný tlak. K sobě si mě zavolal kdosi, koho jsem znal, ale nepamatoval si ho. Přijal mě k sobě a poprvé mě probudil. Nechal mě si rozpomenout na můj původ a já jasně cítil, co se stalo. Řekl mi, že jsem odvedl opravdu dobrou práci. Vše bylo v souladu, až na momenty nerespektování karmických zákonů. Za svůj prohřešek jsem měl trpět, odžít si všechno utrpení, které jsem způsobil. Řekl mi, že on vykonávat trest nebude, že to nechá na bozích, který mají tohle na starosti. Sdělil mi, že teď probíhá rada, ve které se rozhoduje o mém osudu. Byl jsem vzteklý a chtěl jsem bojovat. Vzepřel jsem se mu. A já poprvé a naposledy uskutečnil ten bláhový nápad bojovat se stvořitelem. Ihned mě zastavil. Ukázal mi, že jeho síla je nepoměřitelná s tou mojí. Myslel jsem si, že teď mě bude trestat. Ale on se dotkl mého středu a naopak mi poslal zvláštní, pro mě tenkrát neznámý, proud energie. Okolo mě se slétli andělé a začal proces mého uzdravování. 

13. Rozhodování o zásahu

Bylo jasné, že musíme zasáhnout. Takhle už to dál nešlo. Nechali jsme Udrielovi příliš volného prostor. V klidu jsme vyčkávali. Věděli jsme, že my jsme ti, co mají rozhodnout o jeho osudu. Po nějaké době, co jsme pozorovali jeho tvoření, jsme se sešli a radili se, co bude následovat. Věděli jsme, že karmický zákon je nevyhnutelný a proto bylo téměř jasné, že Udriel prožije vše, co způsobil. Nemohli jsme dál přihlížet jeho činům. Změna měla být rychlá. Zavolali jsme ho na naší poradu. Dlouho nepřicházel. Věděli jsme, že stvořitel už zasáhl a obeznámil ho se situací. Promluvili jsme k němu a čekali, jak se k tomu postaví. Muselo to být hutné, sehrál tak nevinně a oddaně svou roli. Byl v hlubokém zapomnění, a proto jsme nechtěli, aby trpěl. Měli jsme dost už všeho toho utrpení a léčení, které neustále probíhalo. Ano bylo to pro nás rozmanité, jiné, okouzlující a hravé, ale zároveň jsme chtěli jít jinou cestou. Byli jsme nabažení a chtěli jsme jít dál. Tohle přání se linulo celým vesmírem. Prostor volal o změnu a opětovný klid. Někteří z nás působili z jemných rovin a jiní se inkarnovali na hrubohmotné planety. Sázeli jsme semínka a rozpoutávali těžké okovy utrpení. Uposlechli jsme volání o pomoc těch, kteří ji potřebovali. Věděli jsme, že teď už můžeme, že nezasahujeme proti ničemu, že nevstupujeme do svobodného rozhodnutí. Pomalu a postupně uzdravovali. Stále zůstávalo otevřené, co bude s těmi, kteří mučili. Opětovně jsme k sobě volali Udriela a žádali ho, ať se ukáže a pomůže nám se přemístit dál. Bez něj se nemohlo pokračovat. Věděli jsme, kde se ukrývá a tak jsme ho navštívili sami. Byl zpět ve svém vesmíru, na své první planetě. Byl tam sám zraněný v oblaku smutku. Stáhl se do sebe a zmateně reagoval, plakal. Prožíval tu bolest a tíhu, kterou způsobil druhým. Sám sebe trestal. Obklopovali ho andělé a zmírňovali jeho bolest. Jeho uvědomění bylo silné. Nechápal jsem, proč to stvořitel nechal zajít tak daleko, proč ho nezastavil a proč on teď musí snášet svůj osud. Byl hluboce ponořen v roli oběti. Pomalu jsme k němu přistupovali. Ariel promluvil: "Udrieli, vstaň a postav se svým činům čelem! My jsme ti všichni hluboce vděční za to, co jsi pro nás připravil. Proto prosím povstaň a přijmi naše léčení!" Byla mu dána milost. Povstal a my jsme ho naplňovali láskou, radostí. Navraceli ho zpět ke stvořiteli. Nastal čas jeho odchodu a revitalizace ve zdroji. Rozpustil se v boží lásce. Když zmizel, prostorem se rozletěla zvláštní vibrace klidu. Zpráva o jeho konci se roznesla všude. Jeho následovníci, ale ucítili strach. Věděli, že jejich osud bude také naplněn, ale nechtěli se vzdávat své role. Zmizeli kamsi a my věděli, že ještě není konec. Lucius byl nesmírně potěšen. Věděl, že pouto je přetrženo a že je volný. Snažil se kontaktovat své bratry a předvést je na radu, ale marně. Už s nimi dále nebyl spojen. Opět se setkali s Adriel a odešli společně nabírat sil. My jednali o tom, jak konat dál. Věděli jsme, že se Udrielovi následovníci ukryli ve svém světě. Nechtěli uvěřit tomu, že je konec a báli se nést následky za své činy. Snažili se uživit a tak nasávali ještě poslední zbytky energie z utrpení bytostí, které zotročovali. Už jsme je nechtěli nechat nadále pokračovat v jejich činech. Rozhodli jsme se vydat se za nimi. Jejich prostor byl temný a oni se snažili nás odehnat. Jejich snaha byla marná, jejich síla slábla. Vydrželi dlouho, ale nakonec se vzdali a pokorně předstoupili před naši radu. Ptali jsme se jich, jak oni by jednali, jak oni by vyrovnali síly zpět. Prosili o milost, vymlouvali se na své nevědomí a na spojitost s pánem, který jim nekompromisně přikazoval úkoly. Někteří z nich skutečně milost dostali, jelikož jejich jednání bylo z čisté lásky ke zdroji. Ale někteří si ve svém konání libovali a užívali si ho, jednali s větší krutostí, než bylo třeba. Řešení bylo jasné. Musí prožít to, co způsobili. Postupně se jim jejich karma a zátěže budou čistit. Až do té doby než si plně rozpomenou, čím jsou a vrátí se zpět ke stvořiteli. Nejvíce uškodili bytostem z hrubohmotných planet, proto jsme je poslali zpět tam. Začala opět nová éra, nová etapa žití. Některé hrubohmotné planety se ze své zátěže otřepali velmi rychle. Jiným to trvalo déle a na jedné to ještě stále trvá. Ano, mluvíme teď o té tvojí. Na planetě, kde teď žiješ ve svém těle, ještě doznívá působení temných. Zároveň jsme společně s tebou ve hře. Je dost možné, že i ty jsi podlehl činům, kterých si žádá očista karmy. Ponaučení, které z toho pramení, je velmi cenná zkušenost. Je součástí krásné a velmi rozmanité hry. Tvoje individuální vědomí i vědomí celé planety stoupá. Věř, že jsme stále s tebou. Tolik bytostí ti pomáhá, tolik bytostí ti přeje, ať už se z té dlouhé a únavné hry dostaneš. Nadchází kouzelný čas, který bude hodně úlevný. Nic není napořád, tohle uvědomění může být pro tebe opravdu léčivé. Skrze tuto knihu, skrze tato slova, pro každého může proudit probouzející síla. Ano, i pro tebe. Není náhoda, že teď čteš tato slova. Je to znamení toho, že už jsi připravený, že toužíš pootevřít své vědomí. Rozpomenout si a uchopit svůj život do vlastních rukou. V sobě máš ukryté veškeré vědomí, stačí se jen ponořit a důvěřovat. 

 14. Adriel

Když jsem poprvé ucítila volání temnoty, bylo to pro mě vzrušující. Od začátku jsem věděla, že ještě není konec a že se budou dít další krásné a rozmanité události. Nepřála jsem utrpení nikomu. Věděla jsem, že stvořitel chystá něco, co nás všechny překvapí a posune kupředu. Když jsem ale nacítila, že Udriel volá Lucia zpět k sobě, bylo mi těžko. Představa, že bychom byli bez sebe, že by on byl jedním z těch, kteří dál šíří temno, byla zdrcující. Věděla jsem ale, že je úzce spojen s Udrielem a že ho musí poslechnout. Podpořila jsem ho tedy v jeho poslání, a i když to pro mě bylo utrpení, nechala jsem ho jít. Moje období vyrovnání se z jeho nepřítomností a pocitem prázdnoty začalo. Věděla jsem, že pokud ho pouštím, musím ho pustit úplně. Přetrhat vlákna našeho propojení, které bylo tak pevné. Musela jsem tak činit, protože bych neunesla cítit tu tíhu, kterou procházel. Nechala jsem mezi námi jenom úzké a tenounké vlákénko, které jsem opečovávala a skrze které jsem se na něj napojovala a pomáhala mu. Naskytl se mi i prostor prožít spojení s dalšími bytostmi. Z počátku jsem nejevila zájem, nechtělo se mi ani trochu propojit se s někým jiným. Ale po čase, když jsme vyčkávali na to, co se bude dít a už jsme zaznamenávali změny, které se nesly éterem, spojila jsem se s krásným mužem. Elinar, byl původně z planety, která byla podobná Zemi. Už dávno předtím existovaly planety, které se specializovaly na hrubohmotné bytí. Přírodní planety. On byl strážce rostlin. Byl jeden z těch, kteří projektovali přírodu na Zemi. Pečovali o ní a pomáhali k jejímu růstu. Byl tak jemný, jeho lidské tělo bylo svůdné. Poprvé jsme se setkali na společném sněmu, kde jsme jednali, jaké budeme konat dál. Cítila jsem chvění, které mezi námi narůstalo. Přitažlivost, která byla zřejmá. Nijak jsme se tomu nebránili. Ba naopak, užívali jsme si společných chvil a má prázdnota se plnila blahem. Věděla jsem, že by to Luciovi nevadilo. Naše láska stále trvala. To, že v době, kdy se nemůžeme vidět, jsem s někým jiným, který o mě pečuje a hýčká, bylo jedině dobře. Když přišla první vlna útoků na hrubohmotné planety, byli jsme otřeseni. Chtěli jsme pomáhat, ale věděli jsme, že se musíme hlavně připravit na naší ochranu a udržet to, co máme na naší Zemi. Vyčkávali jsem připraveni. Přišel ten moment prvního osídlení, můj milovaný Lucius vedl první útok a já se chvěla, když jsem ho uviděla. Věděla jsem, že nechtěl a že tím nesmírně trpí. Přinášel na planetu, kterou spolutvořil a na které prožil okouzlující okamžiky, temno, utrpení, strach a mutaci. Bojovali jsme, bránili jsme se, ale marně. Byli opravdu mocní a silní. Velká část z nás se vypařila. Jiní odcházeli postupně po nějaké době nezvládali tento útlak. Temní vymysleli nová těla, zmutovali ty naše. Uvrhli lidstvo do zapomnění, díky kterému jim mohlo sloužit. Nastala velmi tvrdá a náročná doba. Snažili jsme se ukrýt symboly, podle kterých by mohlo lidstvo znovu obnovit své vědomí. Zanechali jsme fakta, ukryli je do hlubin přírody a doufali jsme, že jednoho dne se v nich naučíte číst. Snažili jsme se odlehčit temnotu, jak jen to šlo. Temní zamrazili oba póly, ve kterých bylo tolik krásy, síly a posvátnosti. Vzhled planety se proměnil a začali se dít zvěrstva. Dlouho jsme se ukrývali a snažili se o obnovu a zachování moudrosti, napojení a bdělosti. Předávali jsme učení tajně z generace na generaci. Vtělovali jsme se na Zemi znovu a znovu, prožívali různé životy a zkušenosti. Jednoho okamžiku už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si potřebovala odpočinout od neustálého boje. Rozhodla jsem se navštívit Sirius. Tato hvězda, byla nejblíže prostoru stvořitele. Načerpávala jsem zde energii a klid. Poté jsem se rozhodla navštívit svůj koutek vesmíru Kilios, který jsme stvořili s Arielem. Bylo tam krásně a klidně. Ariel zůstával a pečoval náš vesmír. Vše tam probíhalo v takové harmonii, že bylo až neuvěřitelné, že se jinde může dít něco tak temného. Dohodli jsme se, že pomůžou při obnově sil na Zemi. Cítila jsem, že to už došlo nejdál, kam mohlo a že stvořitel také brzy zasáhne. Nastala zlomová doba, ve které byla budoucnost opět nejasná a my čekali, co se bude dít dál. Bohové mě zavolali k sobě a sdělili mi o milosti, které se dostalo Udrielovi. V ten moment předstoupil i Lucius. Byl jiný, oslnivě zářil. Byla jsem nesmírně šťastná, že s ním opět můžu být. Naše setkání bylo nepopsatelné. Chtěli jsme se opět cítit v hmotných tělech a tak jsme se zrodili na planetě, která již procházela silným odlehčením. Chtěli jsme se vrátit na Zemi pomáhat, ale cítili jsme, že situace je tam ještě dosti těžká a že my si teď chceme užívat a načerpávat síly. Možná by tě zajímalo, co děláme s Luciem teď. Oba střežíme lidi na Zemi a napomáháme ke změně. Možnost zakoušet temnotu ve vesmíru zůstala. Vrátila se ale do podoby, ve které měla zůstat a to takové, že bude dostupná jen těm, kteří o to požádají a už od začátku vědí, že za své činy ponesou zodpovědnost. I na planetě Zemi si ještě bytosti zkoušejí, jaké to je žít v temnotě. Prosím buď s nimi trpělivý a soucitný. Není potřeba, aby celá planeta žila láskyplně, aby si už teď mohl žít láskyplný život. Zanedlouho se budeme s Luciem inkarnovat na Zemi jako partneři. Až tu budeme, poznáš nás. Plně si budeme vědomi svého osudu a poslání, čekáme na vhodný čas a podmínky.

 15. Arielovy prožitky

 Moje spojení bylo přetrženo. Již dávno jsem dostal svobodu, které jsem si nesmírně vážil. Ale i přesto jsem neustále s temnými soucítil a sledoval jejich kroky. Když přišla doba jejich převahy, cítil jsem, že jen plní své poslání a radoval jsem se z rozmanitosti, kterou přinášejí. Vnímal jsem ale i jejich tíhu a prázdnotu. Přemýšlel jsem, jak jim pomoci navrátit se zpět ke zdroji. Často jsem navštěvoval Udriela, on mě však nechtěl vyslechnout. Neustále mě odrážel, bojoval se mnou. Náš vesmír neutrpěl velkých ran. Byli jsme dobře připraveni. Naše planety byly poloprázdné. Neustále jsme cestovali do různých vesmírů pomáhat ostatním. V době, kdy hrubohmotné planety zažívaly nejtěžší chvíle, jsem se snažil být, co nejvíce nápomocen. Nepřestal jsem Udriela navštěvovat. On mě však nechtěl vidět. Vždy zuřil vzteky. Změna nastala, až když se vrátil od stvořitele a já poznal, že je konec temných dob. Podíval se na mě a v jeho očích jsem spatřil velkou proměnu. Zažíval smutek a prázdnotu. Povídali jsme si dlouho a já se snažil zmírňovat a tišit jeho bolest. Pykal za své činy. To bylo nevyhnutelné, ale i přesto jsem tušil, že dostane milost. S mými bratry to bylo ale jiné. Někteří z nich skutečně potřebovali odžít a vyčistit svou karmu. Mnozí jsou teď na Zemi mezi vámi. Srdečně tě zvu do vesmíru Kilios. Přijď kdykoliv! Ať už ve spánku, meditaci, nebo při jakýchkoliv stavech vědomí budeš chtít. Jsi vítán a můžeš tento prostor navštívit a setkat se s bytostmi, které zde žijí. Tak tedy, kdykoliv mě budeš chtít kontaktovat, pomysli na mě. Já jsem hned s tebou. Povedu tvoje kroky a pomohu, jak nejlépe budu umět. Moje znamení, potvrzení toho, že jsem to já a že k tobě promlouvám, je barva modrá. Pozoruj své okolí a jakmile uvidíš modrou, můžeš si být jistý, že jsem to já. Těším se na tebe. S láskou Ariel. 

16. Lucius, Lucifer, ne není to náhoda

Ano, je to tak. Já jsem ten, kdo ta dlouhá léta zužoval Zemi. Já jsem ten, který vnášel mezi lidi temnotu a těžkosti. Snad díky tomuto příběhu ucítíš, jaké to pro mě bylo, a odpustíš mým prvním činům. Možná je pro tebe zvláštní, že v celém příběhu hovoříme, jako by temnota z lidských životů již zmizela, jako by byl už konec těžkostem. Pouta jsou už povolena, Udriel je propuštěn. Proto je vůbec možné o tom takto psát. Nicméně je tu stále možnost prožívat temné chvíle. Těch důvodů, proč se tak děje je více. Moje poslání skutečně nebylo jednoduché. Od prvních chvil, které jsme zde strávili s Adriel, uplynula velmi dlouhá doba. Mezitím se toho stalo tolik! Když jsem ničil ve stavu zapomnění, šlo to lehce, ale když jsem znovu nabyl plného uvědomění, můj úkol ničit pro mě začal být opravdu těžký úděl. Jsem tak rád, že má role už skončila. Prosím tě o odpuštění. Někteří i nadále zneužívají síly mého jména. Já už svou roli dohrál. Neustále je možné se napojit na temné síly a pracovat s nimi, jsou to důrazní pomocníci. Máš stále tu možnost rozvíjet se pomocí "negativních"[6] zkušeností. Nyní jsem na meziplanetární stanici. Je to prostor, kde se připravuje můj nový plán. Chystáme se s Adriel opět na Zemi. Vyčkáváme na ten správný čas. Přemýšlel jsem nad tím, že se opět spojím se zdrojem a oddělím se v jiné formě, ale nechtělo se mi. Cítím, že pro mě bude velkým darem stát opět pevně nohama na Zemi, dýchat ten úžasný vzduch a pevně držet v náruči svou milovanou. Tento prostý dar se ti naskýtá každým dnem, každým okamžikem. Už teď můžeš žít to, co chceš. Už teď tě tolik bytostí vyzývá k tomu, uvidět tu krásu a radost, kterou máš k dispozici. I já jsem moc vděčný za to, že jsem mohl život na Zemi prožít. Rád bych se s tebou setkal v meditaci, anebo spojil skrze channeling a předal ti poselství jednoduchosti života. Neseš v sobě prastaré vlákno DNA, od kterého si byl odpojen. Já ti můžu skrze meditaci předat informace o jeho obnovení. S láskou Lucius, též známý jako Lucifer 

 [1] Lidi, skrze něž komunikují jemnohmotné bytosti jako andělé, duchové mrtvých, mimozemské entity, apod. [2] V této knize nazýváme "bohy" první bytosti stvořené v tomto vesmíru. Byla jim dána možnost vytvářet nové duše a hrát hru. [3] U lidí známé jako srdce. [4] Viz kapitola: "Změna". [5] Pozn. autorů: neumíme vyjádřit poselství Udriela slušněji, aniž by to ztratilo na významu. [6] Ty uvozovky jsou tam důležité, jelikož dobré a špatné považuji pouze za iluzi. Vše je naprosto přínosné a stejně důležité.