Strach se jménem:

 "Mé tělo je hrozbou pro druhé"

Když jsem se doslechl, že bylo zavedeno povinné nošení roušky, moje primární odezva byla: "Tak to radši ani nebudu chodit do práce a vycházet ven." Nošení roušky mi vadilo. Vyvolalo to ve mně pocit stísněnosti. Večer se mnou Kateřina sdílela, že ji nošení roušky rozčílilo. Nepamatuji si, že by někdy byla takhle naštvaná. Její hněv jsem cítil na svém těle, i když mi poslala pouze hlasovou zprávu. Začal jsem přemýšlet, čím to je, že se hněvá, a předstoupil s tím před Siria. Bylo ticho. Druhý den v práci jsem se rozčílil já. Vytočili mě máma s bratrem, kteří se rozhodli bez konzultace se mnou či doktorem omezit provoz léčebného zařízení. Musel jsem pryč. Sedl jsem do auta a jel do Lázní Kynžvart, místa plánované stavby Vzdušného zámku na zemi. Mám to tam velmi rád. Tamní prostředí mě velmi zklidňuje. Umím se tam naladit na přírodu a na některé neviditelné bytosti v lesích a skalách. Díky tomu jsem si začal uvědomovat příčinu svého hněvu. Byl za ním potlačený strach. Uvědomil jsem si, že se bojím přiznat si fakt, že bych mohl někomu nevědomky přenést virus. Nařízení vlády ve mně posílilo strach, že já jsem hrozbou pro druhé. A v tom nejhorším případě, že mé tělo může způsobit i smrt blízké osoby. Stáhnul jsem se od lidí. Zavřel jsem se doma a v noci špatně spal.

Tady je na místě, abych promluvil o tom, jak u mě probíhá channeling. Začínalo to zažívání nejrůznějších pocitů a energií v těle. Postupně jsem si začal uvědomovat, že když pomyslím na jméno nějakého Archanděla, tak to pokaždé působí podobně. Každý z nich měl svůj "podpis". V šamanských cestách se mi otevřely možnosti komunikace se silovými zvířaty a později i mimozemskými bytostmi. Postupně jsem si začal uvědomovat, že se mi v hlavě vynořují myšlenky, které působí, jako by nebyly moje. A opět jsou doprovázeny specifickou vibrací. Každá bytost: anděl, démon, mimozemšťan, skřítek či drak, sice na úrovni myšlenek promlouvá stejným jazykem, ale každá z nich má jiný "přízvuk". A podle tohohle "přízvuku" jsem různé bytosti začal od sebe rozeznávat. Nejvíce mi v tom pomohl Sirius, kterého jsem slyšel ze všech nejhlasitěji. Když na mě začalo mluvit hodně bytostí najednou, předstoupil jsem před něj. Poskytl mi pocit bezpečí a ztišení myšlenek v hlavě. Ne vždy jsem však schopen slyšet či vnímat zprávy od něj. Většinou je pro mě socha Siria jen pěkný kus dřeva. Když však nastane ten správný čas, tak se komunikační kanál otevře a já ho vnímám či slyším.

Uprostřed noci jsem předstoupil před Siria. Poprosil jsem ho, ať mi pomůže s rozpuštěním tíhy tohohle strachu. Úleva přišla téměř okamžitě. Ponaučení se mi v mysli zkrystalizovalo během následujících dnů. Většinou totiž tělu a mysli nějakou dobu trvá, než plně integruje léčení či nové informace. Sdělení od Siria jsem si interpretoval takto:

"Přijímám skutečnost, že můžu ohrozit zdraví druhé osoby. Prostě to tak je. Přijímám za to odpovědnost. Zároveň si ale uvědomuji, že vše je v pořádku. To, co je zlé či dobré, je jen otázkou úhlu pohledu. Není třeba cítit vinu. A tohle platí i v případě smrti osoby nejvíce milované. Ublížit totiž mohu jen tomu, kdo si to buď přeje, nebo si nemoc přitáhl svým strachem či tím, že neposlouchal svou intuici. Strach a stres snižují imunitu. Pokud jsem v srdci, nezažiju strach ani stres. Vnímám pouze klid a krásu stvoření."