Překvapení v lese

 Sbalili jsme věci a konečně nasedli do auta. Před námi se probouzel sobotní den a začínal náš výlet s přáteli do Havlíčkova Brodu.

Denisa s Radkem a malou Adélkou bydlí v útulném bytečku kousek od náměstí. Přivítali nás s hřejivou náručí a úžasnou hostinou. Po obědě jsme vyšli na malou procházku po městě a Radek nám nabídl ukázku místního lomu, kde to mají s Denisou moc rádi. Nadšeně jsme souhlasili. To jsem ještě netušila, co má pro mě život nachystáno za dobrodružné překvapení.

Díky tomu, že nám děti po cestě spokojeně usnuly v autě, jsme se rozhodli plán změnit a zajet na malý palouček v lese. Po příjezdu jsem opatrně otevřela dveře od auta, nadechla se čerstvého lesního vzduchu a pozdravila ducha místa. Atmosféra na místě byla zvláštní. Takhle smutné stromy jsem dlouho nepotkala. Usedli jsme do kruhu a společně si zameditovali. Nedalo mi to a začala jsem zpívat místu pro rozveselení a úctu.

"Děkujeme ti za tvou pokoru, lásku a světlo, které sem přinášíš. Není mnoho lidí, kteří by si všimli naší energie," promluvil ke mně duch místa. "Smím ti něco ukázat?"

Přijala jsem s radostí jeho pozvání a i přes to, že jsem se divila, proč je stále tak smutný, rozloučila jsem se se skupinou a odběhla směrem, kterým mě volal.

Přivedl mě na místo, kde byla veliká paseka. Okamžitě jsem začala zpívat léčivou píseň "Ha Ni La Ja" a také volala regenerující síly mé holi Sirael a zpívala její píseň "OMATE OMATE, OMATE OM, OM KARA ME, OM KARA ME" a pomocí vizualizace jsem hladila a objímala malé stromky, které byly vyděšené a otřesené z toho, co viděly za velký masakr, který se stal jejich mateřským stromům.

Běhala jsem po pasece, zpívala a posílala klid a lásku. Postupně ke mně začaly přicházet další bytosti lesa. Objevila jsem na pasece velkou skálu a jak už tak pro mě bývá zvykem, u každé skály se nedaleko nachází drak. I tam byl. Přišel krásný, veliký, modro-zeleno-červeno-zlatý. Pozdravil mě a v jeho očích se zaleskla radost z toho, že mě vidí. I přesto však byl všude přítomný smutek.

"o vás tolik zasáhla činnost strojů na této pasece? Nebo zde ukrýváte ještě jiná bolavá místa?" ptala jsem se. Obvykle v lesích jako tento potkávám veselé a hravé skřítky, něžné a divoké víly, ale tady tyhle bytosti nebyly.

Drak otočil hlavu a nasměroval mě do velkého kopce. Rozeběhla jsem se tím směrem a potkala na svahu Věrku. Podívala se na mě a beze slov ukázala prstem směrem nahoru. Vyšlápla jsem tedy kopec až nahoru a tam mě čekalo překvapení.

Všudypřítomné pichlavé ostružiní zakrývalo paseku, nad kterou byl velký rozpadlý chrám. Na první pohled mohl vypadat jako nahodilá skála, mému zraku a jemnocitu to ale bylo už od začátku jasné.

Jen co jsem se napojila na vědomí kamenů, rozšířilo se mi vnímání a ucítila jsem nad sebou velkou vesmírnou loď. Věrka mě pak upozornila na další kámen, který svítil silnou energií. Neváhala jsem a běžela jsem k němu. Mimozemská civilizace, která je propojená s tím místem, nebyla příliš komunikativní. Nechtěli mi sdělit jejich jméno, říkali, že jsou propojeni s Kelty, ale víc informací mi dát nemohou. Sdělili mi, že toto místo je pokryté temnotou a čeká na svůj správný čas, kdy se opět jeho energie obnoví a zaktivuje.

Cítila jsem jasně, že kámen, ke kterému se blížím, je s nimi úzce spojen. Jako by to byl mudrc, který vévodí celému místu. Čím blíž jsem k němu byla, tím víc mi připadalo, že se neblížím ke kameni, ale k moudrému prastarému léčiteli.

Síla, kterou zářil, byla obrovská. Poklonila jsem se mu a s úctou požádala o propojení.

"Vítej, Kateřino, je velmi milá tvá jemná energie," s láskou odpověděl. Nejprve jsem na něj položila dlaň a poté jsem se o něj opřela zády. Celá jsem začala vibrovat a vnímala jsem, jak mi léčí a harmonizuje energii v těle. Z rozjímání mě vytrhlo zvláštní štěkání.

Nejdříve jsem myslela, že okolo běží pes, ale byla to srna. Naštvaná srna. Doběhla ke mně velmi blízko. Nikdy jsem neslyšela srnu takhle štěkat a nikdy jsem nebyla srně takhle blízko. Měla jsem pocit, že na mě zaútočí, a tak jsem začala zhluboka dýchat a telepaticky jí vysílat, že jsem přítel, a posílala jsem lásku ze svého srdce do jejího. Trochu se zklidnila a pak mi sdělila, že není naštvaná na mě, ale na démony, kteří vysávají tento prostor. Jen co to dořekla, odběhla pryč. V tu chvíli se prostorem rozezněla tvrdá psytrance hudba.

o to je? Úplně mě to vyvedlo z míry. Hudba se linula z místa, kde jsme měli zaparkovaná auta. Zřejmě někdo přijel a pouští si hudbu z auta, ale takhle tvrdou? A v lese? Na tomhle posvátném místě? Vždyť vibrace, které šíří, jsou ničivé nejen pro zvířata, ale i pro rostliny, běhaly my myšlenky hlavou.

Vzpomněla jsem si, jak i já jsem před několika lety jezdila na psytrancové festivaly. Vyplavily se mi vzpomínky, jak jsem uklidňovala duchy těch míst a vždy jsem z toho měla zvláštní pocit. Uvědomila jsem si, kolik se takových festivalů konávalo za rok a kolik lidí vůbec nevnímalo tu sílu, kterou vysílají éterem.

Zmocnil se mě vztek a chuť tohle místo bránit. Objevila se ve mně touha po boji, a tak jsem běžela směrem dolů podívat se na lidi, kteří tuto hudbu pouštějí. Byla to parta několika mužů, kteří zpovzdálí vypadali jako skřeti. Tahali větve ze svahů a pálili je ve velkém ohni. U toho popíjeli alkohol. Dívala jsem se po našich mužích a říkala jsem si, jestli i oni cítí touhu po boji. Vždyť máme v autech spící děti. Nikde jsem je však nezahlédla. Stála jsem nad stromem a pozorovala je zpovzdálí. Ptala jsem se velkého draka a ducha místa, proč nezasáhnou, proč se nebrání? Vždyť jejich energie je mocná.

"Je to teď náš úděl. Vybrali jsme si zkušenost temnoty a teď se to právě odehrává. Víme, že přijde náš čas, a teď nám nezbývá nic jiného než pozorovat a vyčkávat, až přijde naše chvíle. Nemá smysl útočit, nebo těmto lidem nějak škodit. Plní jen naše přání. Stejně mají svých těžkostí dost, jen se na ně podívej. Dělal by tohle šťastný člověk?" odpověděl mi duch místa.

Cítila jsem se tak bezmocná. Začala jsem plakat. Najednou na mě dopadla temnota lidstva a uvědomila jsem si, že právě teď procházím zkouškou přijetí temnoty. To, co mě učí Sirius již několik let. Jasně, lehce se přijímá temnota, když není vidět, ale tohle byla pro mě další úroveň. Stát a dívat se na stromy, zvířata a bytosti, jak trpí, a s otevřeným srdcem a klidem říct, že je to v pořádku, bylo pro mě opravdu náročné.

Když jsem sešla dolů k našemu autu, Radek a Atrey seděli uvnitř a povídali si jakoby nic.

"Vás tohle nechá chladnými?" ptala jsem se rozrušeně.

"Tady nemá smysl cokoliv řešit. Je to tak, jak to je!" odpověděl Atrey. Jeho moudrost mě občas překvapuje. Měl pravdu.

Nasedli jsme do auta a odjeli. Děti stále spaly, dodnes nechápu, jak je možné, že je ta silná hudba nevzbudila.

Jsem zvědavá, kdy se aktivuje a obnoví síla tohoto nádherného místa. Ráda bych byla u toho. Uvědomuji si, že někdy je ve mně až přehnaná touha žít jen radostně a šťastně. Život mě však vede k uvědomění, že láska je i v temných stránkách našeho bytí a že, i když se tomu vzpouzím, tak to patří k životu na Zemi. Cítit klid a pohodu obklopená smutkem a bolestí, které prosakují z tohoto místa na každém kroku, je pro mě velkou zvládnutou zkouškou.

 Tenhle příběh ve mně probudil silný proud. Touhu po sdílení toho jak mi bytosti lesa pomáhají s léčením hlubokých traumat a transformaci špatné karmy z minulých životů. I když channeluji spoustu informací sám, rád vstřebávám i informace od druhých. Nedávno mě na YouTube zaujala Elizabeth April, která již léta channeluje nejrůznější bytosti a pomáhá lidem skrz osobní channeling.

Obzvlášť zajímavé pro mě bylo její sdílení o sexu. Povídala tam o sexuální temnotě a o rituálech "sexu a krve", které zažívala ve svých minulých životech i u vhledů do minulosti duší jejích klientů.

Její sdílení ve mně otevřelo Pandořinu skříňku. Připomněla mi mé regrese do "mých minulých života". Při šamanských cestách na Novém Zélandu v roce 2005 se mi ukázalo, jak jsem byl mučený při sexu. Později se mi ukázalo, že tyhle skutečnosti jsem si přitáhl díky tomu, že několik staletí předtím jsem sám mučil a znásilňoval druhé. Po těchto zážitcích se mi zakořenil hluboký pocit viny, nespokojenosti s vlastním tělem a neschopnost navázat v tomto životě uspokojivý sexuální vztah.

V příštích dnech mi vesmír začal "ukazovat" různá témata spojená se sexem a sebeláskou. Probudila se ve mně touha po sexu a zároveň pocit viny. Sklouzl jsem do deprese a pocitů, že jsem nepřitažlivý, a dokonce i odporný. Kateřina mě nasměrovala k cestě sebelásky. V těchto duševních stavech mi nejvíce pomáhá společnost přátel a procházky v přírodě. Na chatě v Rájci jsem měl obojí a cítil, jak se léčím. Při procházce s Honzou a Filipem nás to zavedlo na skály, které jsem s oblibou navštěvoval už jako malý kluk. Ocitl jsem se na jejich vrcholu a cítil, jak se mnou okolní bytosti začínají komunikovat. Náhle ze mě začala opadávat tíha a já se otevíral radostné energii bandy skřítků, dvou víl, kentaura, draka a dvou jednorožců. Vděčně jsem přijímal jejich podporu. Doma mi pak k tomu Sirius "předal" toto poselství: "Není důležité, co bylo. Pocitem viny pokračuješ v šíření negativních vibrací skrze nenávist vůči svému tělu. Pouč se z těchto zkušeností, které zažila velká spousta duší inkarnovaných na této planetě. Máš teď možnost se otevřít bezpodmínečné lásce a pomáhat druhým v transformaci špatné karmy a jejich temné minulosti."